Učme se trpělivosti a schopnosti odevzdat

Trpělivost je vlastnost králů
Trpělivost přináší růže
Dočkej času, jako husa klasu
Všechno má svůj čas….. a mohla bych pokračovat. Přísloví a přirovnání, která nás nabádají k trpělivosti máme spoustu. Vždy, když je slyšíme a týkají se nás osobně a nějaké naší situace, nás spíš trochu znervózní, znejistí, či se něco uvnitř začne bouřit. Já přeci nebudu čekat. Mám nárok a chci mít to či ono hned.

Nejsme zvyklí čekat. Doba je rychlá, věci okolo nás jsou rychlé. Během 24 hodin se ocitnete na druhém konci světa, teď hned můžete zjistit, co nevíte. Auta máme rychlá, internet máme rychlý, sami jsem neustále ve spěchu a zrychlení.

A právě ve spěchu nám uniká velká podstata věcí. Nestihneme si všimnout různých znamení, krásy okolo nás, sami sebe, druhých. Nemáme čas naladit se na sebe, na druhé na situaci. Chceme tedy ještě víc vše urychlit, aby už to všechno, co si přejeme bylo, teď hned.

Skutečnost je však jiná. Vše potřebuje svůj čas. Můžete již mít na zahradě krásně zbarvené jablko, ale ještě mu pár dnů nebo nějaký týden chybí, aby dozrálo a bylo sladké. Utrhnete-li ho dřív bude kyselé a trpké. A tak je to i s věcmi, které chceme uspěchat v našem životě. Cokoli uspěcháme, není dozrálé. Stojí nás mnohem více energie, mnohdy i peněz, sháníme prostředky a způsoby, jak to či ono urychlit.

Přijímáme zrychlenou energii

Jíme rychlené ovoce a zeleninu, které nemají chuť, protože jim nebyl dopřán čas ani přirozený vývoj a slunce neviděli ani náhodnou. Tuto zrychlenou a určitým způsobem prázdnou energii sníme a ona vibruje uvnitř nás. My ji přijmeme za vlastní a necháme se i celým zrychleným okolím strhnout ke sprintu. V něm nás velmi silně podporuje naše ego, které miluje vyhrávat a vidět druhé poražené, ale co dál?

Ego nemá rádo trpělivost, je to slovo, které přímo nesnáší. Ego chce mít vše hned teď a nejlepší. Trpělivost je výsadou naší duše, to ona má čas. Ví, co sem přišla dělat a má čas. Ona trpělivě a potichu čeká, zda ji vyslyšíme, zda si jí vůbec všimneme a necháme se jí vést. Ona nám dá sílu čas příprav a „čekání“ prožít v uvědomění a v klidu. Je to největší opora, kterou máme. Vede nás, poskytne nám ty správné informace ve správný čas. My však musíme být bdělí a schopni naslouchat.

Zároveň i my se měníme každý den, každou minutu a abychom si mohli zhmotnit své sny, musíme na ně být připraveni. Je důležité, aby naše vědomí i fyzické tělo uneslo náš sen. Možná je potřeba jej v průběhu realizace malinko upravit a nechat Vesmír, aby nám přivedl do cesty ty správné lidi, znalosti i příležitosti. I oni musí být připraveni stát se součástí našeho snu.

Všechno má svůj správný čas!

Můžeme vše přirovnat k těhotenství. Žena si velmi dobře uvědomuje, že bylo počato a nyní je potřeba čekat. Je nutné se zklidnit, dát prostor novému životu, aby se vyvinul ve zdraví pro něj i pro matku. Nelze zde nic uspěchat. Jestliže bychom chtěli v tomto procesu cokoli zrychlit a uspěchat, vždy je to spojeno s velkým rizikem, jak pro matku, tak dítě. I den porodu si dítě vybere samo. Ono ví, kdy je ten správný čas, kdy dozrálo a je připraveno vyjít do světa.

Žena má tedy k trpělivosti blíže, protože velmi dobře vnímá, jak miminko potřebuje svůj čas, aby se dále vyvíjelo a učilo. Než se naučí chodit, musí projít spoustu vývojových stádií, posílit svaly, získat koordinaci, jistotu, naučit se zacházet se svým tělem, zjistit k čemu jsou dobré ruce a nohy.

Jednoduše, všechno má svůj čas.

Avšak, na druhé straně již dne víme, že čas vlastně neexistuje. Jde o veličinu, kterou jsme zavedli my, lidé. Je pro nás velmi důležitá, můžeme si sjednat schůzku na přesný čas, víme, kdy odjíždí jaký spoj a kdy by měl dorazit. Zároveň nás tato veličina velmi omezuje a stresuje. Je tedy na nás, jakou měrou se necháme časem ovlivňovat a svazovat.

Naše svoboda je též odrazem skutečnosti, zda se necháme časem ovládnout, či jej pustíme. Potřebujeme se učit užít si i čas „čekání“. Máme prostor být v klidu, pozorovat, připravovat se, dělat prostor novému.

Vše se odvíjí v cyklech, život má rytmus. Zrození – život – smrt – znovuzrození. V józe vědomí tomuto cyklu odpovídá mantra SA – TA – NA – MA. Nelze zde nic uspěchat, přeskočit, vyměnit. Takto to jednoduše je. A čím dříve se naladíme na tento cyklus, tím dříve se nám uleví. Tím dříve se osvobodíme a budeme schopni si opravdu užít život, tak jak je a nikoli tak, jak si myslíme, že má být.

Můžeme kdykoli odevzdat všechny naše obavy, strachy, ale i sny a přání. V okamžiku odevzdání se nám velmi uleví. Jakoby z nás spadlo veliké závaží, tíha. Můžeme se nadechnout, narovnat, radovat, tančit, zpívat, cokoli. Díky odevzdání otevřeme obrovský prostor, ve kterém se mohou věci začít dít. Můžeme najedou zažívat situace plné zázraků a překvapení. Vesmír zná ta nejlepší řešení pro nás a danou situaci. My však chceme mít vše pod kontrolou, a tak si postavíme zeď, která k nám tato doslova zázračná řešení nepustí.

Druhá strana mince trpělivosti je důvěra. Důvěra a schopnost pustit je základním předpokladem ke zhmotňování našich snů a přání. Mnohdy je to pro nás ale ta nejtěžší věc, kterou se máme naučit zvládnout. Jsme totiž nějak zvláštně vedeni k tomu, mít věci pod kontrolou.

Mít kontrolu nad vším a stále je velmi, velmi vyčerpávající. Jde o pocit strachu, který uvnitř nás sídlí a naše neschopnost pustit a důvěřovat. Chceme mít vše pod kontrolou, protože jednoduše máme strach a ten si nechceme připustit. Máme strach, že něco nestihneme, že se nám nepodaří, to, co si přejeme, že nebudeme mít to či ono. Je to úplně jedno z čeho je strach. Máme strach otevřít se životu, takovému, jaký je.

Nemít věci pod kontrolou vyžaduje velikou schopnost pokory, odevzdání a důvěry. Neznamená to v žádném případě, že přestaneme cokoli dělat, ale naopak. Zůstáváme ve spojení sama se sebou, naladěni na svoji duši a tedy na Universum – Vesmír – Boha. Jde o hru naší mysli, která chce mít vše pod kontrolou, naše ego se nechce pustit a tak spolu s myslí vytvářejí konstrukce, kterými se přeci musíme zabývat. Jistě všichni znáte ten pocit. Naše mysl je jako křeček v kole, stále běhá dokola a neumí se zastavit ani z něj vystoupit.

Takto vypadáme, cítíme se a žijeme. Jako křeček v kole a stále dokola, stále s pocitem, že něco musíme dohnat, vědět, znát, udělat.

V okamžiku odevzdání a otevření se důvěře se otevřou dveře do jiného světa. Do světa bez hranic, do světa, kde je vše možné. My si jen potřebujeme vybrat, kudy se vydáme, kudy a kam se necháme vést. Přichází inspirace, nápady, jsme ve správný čas na správném místě a vše jde jakoby samo. Získáme kontrolu nad svojí myslí a ta nám začíná sloužit, přestali jsem být jejím otrokem.

Jak dojít až sem?

Je to cesta. Někomu trvá pár dní, jinému několik let, někdo tento pocit nezažije vůbec. Ani to není jakkoli dobře či špatně a není rozhodující. Důležité je vydat se na cestu. Začít měnit sebe, své vzorce, být v přítomnosti každou chvíli svého života. Tento pocit nelze zažít ve stresu, napětí a s neklidnou myslí. Pozorovat a nehodnotit.

Osobně mám vyzkoušenou cestu jógy vědomí. Vnímám, že není až tak podstatné, co konkrétně budete cvičit, či jakou meditaci si vyberete. Nejdůležitější je, že budete praktikovat.

Meditace je pro naši mysl naprosto nezbytná součást. Bez ní se dříve či později propadneme do pocitů beznaděje, zoufalství, prázdnoty. Meditace nás velmi jemně a důsledně učí být a zažít přítomný okamžik. Jde o naši schopnost odevzdat a důvěřovat celému procesu, odevzdat všechny myšlenky, které nás provázejí a možná až obtěžují. Z hodnotitele se stáváme pozorovatelem. A to je jeden z klíčů.

Přestat cokoli hodnotit a jen vše pozorovat bez posuzování, pojmenovávání, očekávání, vysvětlování. V tu chvíli se dostaví veliká úleva,  přestaneme tímto způsobem uvažovat o sobě. Najednou se dokážeme přijmout takoví jací jsme a staneme se svobodnými. My prostě jen jsme. Vše ostatní přestává existovat, protože jsme součástí všeho. Jsme v jednotě sami se sebou a tedy i s Bohem a Vesmírem.

Učte se tedy každý den důvěře a schopnosti odevzdat. Uvolněte stres a napětí ze své mysli i těla. Učte se pozorovat, a ne hodnotit a posuzovat. Učte se být tady a teď ať děláte či jste kdekoli. Vnímejte svůj dech, který vás vždy propojí sama se sebou, s vaší duší i Universem. Kdykoli se cítíte ztraceni vraťte svoji pozornost ke svému dechu a pozorujte. Čiňte tak, abyste cítili radost. Pak víte, že jdete správným směrem.

S láskou

Dita Lyner