Říkáte si, co je to za hloupost? Možná máte pocit, že se vás to naprosto netýká, možná jste malinko zvědaví. Vlastně je to naprosto jedno. Ráda bych se s vámi podělila o svůj „objev“, který s přiznáním si a prožitím vzteku souvisel.

Každý den se dostáváme do situací, které se nám líbí i které vnímáme nelibě. Někdy je více toho, jindy onoho. Každopádně kolotoč života, jeho proměn, zkoušek a výzev je prostě nekonečný. Resp., končí spolu s naším životem. Není tedy důvod se jakkoli zlobit a mít pocit, že se to děje jen nám. Děje se to každému na jeho úrovni, v různých cyklech i intenzitách.

Když jsem byla postavena životem před svůj strach a výzvu k rozhodnutí, jak budu ve svém pracovním životě pokračovat, odehrála se jedna z etap mého určitého vnitřního přerodu. Prostě jsem byla dovedena okolnostmi k rozhodnutí. Své strachy a různé předsudky jsem mohla velmi dobře identifikovat a díky tomu si zvolit, zda si je nechám či nikoli. Velmi vědomě jsem se rozhodla, že si je nenechám, že je čas se osvobodit a být opravdu sama sebou a sama za sebe.

Věděla jsem, že mé rozhodnutí bylo naprosto správné, protože jsem to prostě cítila. Vnímala jsem, jak se mi vrací chuť a radost ze života, jak zažívám pocit osvobození, jako bych se probudila ze snu. Ale…… někde v hloubi jsem si uvědomovala, že to není všechno. Že ještě někde něco malinko drhne. Projevovalo se to i na mém těle, kdy jsem měla pocit velmi těžkých a nateklých nohou. Od 5 hodin odpoledne jsem již pomalu nebyla schopná chodit ani sedět. V prvních dnech jsem to přičítala jaru, svému věku, tomu, že jsem znamení Ryba a prostě se takové věci stávají. Ale protože vím, že jsem nikdy podobné potíže neměla, věděla jsem, že to není samo sebou.

Vytáhla jsem knihu Rüdrige Dalkeho – Nemoc jako symbol, vyhledala odkaz „otok na noze“ a začetla se. Jako by mi kniha mluvila z duše „nohy (pohyblivost, pokrok, stabilita); nahromadění klesající duševní vody v oblasti nohou, pohyb a pokrok jsou omezeny, resp. jsou líné, duševní (vodní) prvek se shromažďuje v dolní oblasti a obrací pozornost na vlastní kořeny; zpracování – přemístit svoje těžiště do spodního ženského pólu, najít vztah k zemi, zajistit svoje stanovisko a získat stabilitu, najít svůj nejhlubší základ, zakotvit.“

Velmi jasně jsem najednou cítila, jak jsem byla několik týdnů jakoby ve snu, tedy neukotvená a neuzemněná. Jak mi jakákoli duchovní činnost – cvičení i meditace dostávali ještě výše do éteru a já se vzdalovala Zemi i svému tělu. Vnímala jsem své těžké nohy a najednou si uvědomila obrovský nával vzteku. Pocit ponížení, pokoření, pocit, že mne „někdo okradl“ a já to dovolila. Měla jsem vztek na všechno a všechny. Oj!

Ale… najednou jsem se lekla, jak mohu po tolika letech duchovní práce, meditací a cvičení cítit něco tak přízemního a nepěkného, jako je vztek? Znamená to, že jsem celou dobu dělala tuto práci špatně? „No, nic, Dito“, řekla jsem si, „hlavně klid a nohy nahoru.“

Má samomluva pokračovala: „Vždyť přeci, pokud se stalo cokoli a ty z toho máš takový pocit, musela jsi to na nějaké své úrovni dovolit. Není to vina nikoho, druhých ani tvá. Jen reakce na tvé vnitřní rozpoložení, které se projevilo vně. Nejde o to ukázat na viníka, ale přijmout odpovědnost. Je zde zákon příčiny a následku. Je to jen další výzva.“

Vydala jsem se do svých zdrojů a začala hledat, co máme v józe vědomí na vztek. Jaké bylo mé překvapení, když jsem toho našla velikou spoustu. Sestavy, meditace, mantru. Ta jóga je opravdu dobrá!

Hned jsem šla vyzkoušet meditaci a bylo to naprosto úžasné, osvobozující, kouzelné. Jako by se opět otevřela další brána do svobody. Jako by ze mne spadl další balvan. A mé nohy? Od druhého dne běhám jako laňka a zároveň jsem o pár kilo lehčí. Takže vedlejší efekt přiznání vzteku – hubnutí, jen tak mimochodem…..

Byl to pro mne naprostý zázrak, jak osvobozující a léčivé může být přiznat si všechny emoce, které cítím.

Vztek, zášť, nenávist, to nejsou jen pojmy. Jsou to naprosto reálné pocity, ale my se je bojíme přiznat i sami před sebou. Nic z toho není společenský přijatelné. Jen si představte, že si budete s někým povídat a přiznáte se, že máte na někoho vztek nebo že někoho nenávidíte. Možná to ještě zvládneme na politiku, ale jinak? Velmi dobře nám jde řešit druhé a jejich chování, ale vlastní píseček si schováváme.

Obzvláště lidé na duchovní cestě hledají jen lásku a dobro a všechno ostatní jako by nebylo. Ale ono to je. A není na tom nic špatného, pokud si uvědomíme i to B, tedy, že nejde o to označovat viníka, ale osvobodit sama sebe. Přiznat sama sobě, že jsme umožnili, aby se k nám někdo zachoval tak či onak, že nás někdo okradl, ublížil, zranil. Můžeme s pocitem ublížení přežívat celý život, nebo se postavit a říci si, že teď to chceme jinak. Najdeme svoji vlastní hodnotu, tím že budeme sami k sobě upřímní, protože jedině tak se můžeme OPRAVDU osvobodit.

Hrát si na hodného/hodnou dceru, ženu, manželku, milenku či to samé v mužské podobě je fajn, ale pocit frustrace, smutku, vzteku, bezmoci vás postupně naprosto ochromí. Přijdou nemoci více či méně vážné, aby vás přiměly se zastavit a pocítit! Ano, emoce jsou náš kompas. Ony nám dávají tu nejrychlejší a nejspolehlivější odpověď na to co je pro nás dobré a co nikoli, jen nás s nimi nikdo neučí pracovat a mnohdy jsme za jejich projev zesměšňováni. Je tedy na každém z nás, abychom se rozhodli, jak budeme ve svém životě fungovat. Čemu dáme přednost, zda společenským konvencím či opravdovosti naší vlastní duše.

To, že si uvědomím, že cítím nějakou „nehezkou“ emoci, ještě přeci neznamená, že jsem nějaký špatný člověk. „Špatný“ člověk se ze mne stane, když s nimi nebudu pracovat, nebudu je přijímat a tím uvolňovat. Protože ony samy nezmizí, ony se uskladní někde uvnitř nás, a pak třeba velmi nechtěně ublížíme někomu druhému, protože už ten přetlak nebudeme schopni vydržet. Někde to jednoduše bouchne.

A tak si vytvořte svůj bezpečný způsob, kde a jak si můžete všechny své emoce dovolit pocítit, přiznat a tím uvolnit a pustit. To je ona síla OD-PUŠTĚNÍ. Pouštíte od sebe a ze sebe, co již nechcete, co vám již neslouží a nepotřebujete. Je úplně jedno, zda to bude strach, smutek, vztek nebo cokoli jiného. Tyto tři emoce jsou však dle mých zkušeností velmi úzce propojeny a provázány jedna v druhou, chytněte tu první a začněte pomalu rozmotávat klubko.

Letošní rok jsem si pro sebe nazvala rokem radosti. Jsem vždy velice udivena, co taková „nevinná“ prohlášení dokáží v mém životě provést. Každopádně si velmi silně uvědomuji, že pokud opravdu chcete cítit radost a bezpodmínečnou lásku je jediná cesta být pravdivá/ý sama k sobě. Přiznat si cokoli, co je naší součástí a už konečně přestat hodnotit a posuzovat. Prostě si dovolit udělat krok vedle a pozorovat, cítit, odevzdat a umožnit.

Každý z nás má uvnitř sebe svého anděla i čerta. Každý z nás má v sobě bílou i černou. Tím, že je přijmeme do svého srdce a budeme se učit si toto v každé chvíli a situaci uvědomovat a cítit, se posuneme nejdál. Již nebude potřeba brát věci osobně, protože osobní nejsou. Ony prostě jen jsou. Již nebudeme živit ohnivou energií vzteku v sobě a proti sobě, ale tento oheň použijeme na svoji vlastní tvořivost a elán.

Vztek je spojen s energií ohně, proto jej nejčastěji cítíme uvnitř těla v oblasti 3. čakry, v okolí pupku. Postupně pak bublá do celého těla i proto v mém případě zastavil prodění vody, která se usadila v nohách. Oheň a voda – emoce jsou spojeny s elementem vody, tedy druhou čakrou. Voda musí volně proudit, jako naše emoce. Voda se dostane všude, je to životadárná tekutina. Jestliže jí někde znemožníme plynout bude stagnovat. A jak vypadá voda, která dlouho stojí a neproudí? Začne se kazit, zapáchat, bude zkažená. Ale my ji máme uvnitř sebe a otravujeme tím naše vlastní tělo, naše myšlenky, celé své bytí.

Síla, která se díky uvolněnému vzteku v každém z vás vzedme je naprosto ohromující. Oheň je energie, a tedy vztek je energie. Díky jeho přiznání, máme možnost tento oheň transformovat na energii a tu využít k tomu nejlepšímu, co je v nás. Najednou oheň a voda mohou vedle sebe žít a doplňovat se, tak jako černá a bílá či den a noc.

V neposlední řadě velmi výrazně ulevíte svým játrům, které jsou právě s emocí vzteku spojené. Toxicita emoce vzteku je opravdu vysoká, takže máte opět na výběr. Mít otrávené tělo nebo ho vyčistit. Je dnes velmi moderní dělat různé detoxikační kůry, které jsou určitě fajn, ale pokud se nepodívám do sebe a do repertoáru svých emocí, pak jsou nám na nic. Opět si děláme jen alibi, jak na sobě pracujeme, stojí nás to i spoustu peněz, ale mnohdy je výsledek diskutabilní.

V okamžiku, kdy se opravdu pustíme do očistné kůry se vším všudy, pak můžeme pozorovat, že se začnou uvolňovat a vyplouvat na povrch uskladněné emoce. Často jsme z toho překvapeni a přičítáme to novému režimu, ale odpověď je velmi jednoduchá. Naše játra, ledviny a další orgány se začínají čistit, odplavují a vyplavují nahromaděné toxiny a EMOCE. Vítejte vše, co přijde na povrch. Jedině tak máte možnost ulevit svému tělu, mysli i duši. Osvobodíte se a zažijete opravdovou blaženost a svobodu. Tyto pocity se nedají moc popsat, musí se zažít, ale věřte, že to je krásné.

Díky uvědomování si celého spektra svých pocitů, ztratí nad námi svoji moc a nadvládu. Najednou jsme schopni si je uvědomovat, identifikovat a získávat naprosto úžasné informace, které nám zprostředkovávají. Naše tělo totiž nepodvedeme, ono nám vždy dá odpověď pocitem, emocí na jakoukoli situaci a jestliže si této skutečnosti jsme vědomi, pak máme vyhráno. Nemusíme se totiž již ptát ostatních, co máme dělat, ale řekne nám to naše tělo. Náš vnitřní pocit a rádce.

O tom druhém kroku, dovolit se podle svého vnitřního vedení řídit, zase někdy příště. Vládu svého života máme ve svých rukách – ve svém vědomí, tak se jí pojďme ujmout. Já jdu dál rokem radosti a těším se na další objevy i výzvy, pojďte také! Níže najdete meditaci, která vás opravdu osvobodí a přivede třeba až k blaženosti.

Tak do toho, moc držím palce nám všem!

S láskou Sat Nam.

Dita